Máť pánbůh v světě divné zvěře, až člověku to k neuvěře, jak krásnou mu zde zemi kazí, po růžích v sadě blátem hází,
jak jasné mu zde vody kalí a černým křídlem hvězdy halí, tam v královských se lesích hnízdí a sladkou hájů hudbu hyzdí –
o, že ten pánbůh na ty stvůry dá slunci svítit shůry! Tu jedny tvrdé, tupé kůže vám vlekou, hřbet co jen zmůže,
na „hot“ a „čihí“ nejsou hluši, vždyť dosti dlouhé nosí uši, jim bodlák hozen slouží k duhu, a ač v otrockém spjaty pluhu
přec rády kopýtkem naň hodí, když chorý lev jim neuškodí, a víte, co to za hovádka? toť bučící oslátka.
A jiné zase s fráčkem v zadu lokajských hňupů po příkladu vše přímé nenávidí proudy jak hříšník spravedlivé soudy;
a proto raděj’ vězí v díře, když krok učiní, jedou zpátky a zadními jen lezou vrátky; a víte kdo ti a pak jací? –
toť zpátečničtí raci. A jiné opět jsou ty stvůry, ty nehledí vám nikdy vzhůry, než k zemi jenom rypák snují,
a všecko všudy očmuchují, ocáskem stále kolem točí a tvrdou-li kdes kůstku zočí, hned s ní se stranou kamsi trousí,
kde ostrý zoubek na ní brousí – a víte kdo ti čmuchající? – toť pouliční psíci. A jiné zrůdy hladkých lící,
vždy lesknavou se koží skvící, jen pod růžemi hnízdí rádi a všady jejich vůni kadí; ty k srdci úlisně se vinou,
však uštknou-li tě jenom jednou, tu na věky vám tváře zblednou – a víte kdo ti, již tak čadí? – toť úlisní jsou hadi.
Tu cháska zase pološerem se vznáší nad zem podvečerem, nesnese ani slunce lesku, ni k hvězdám spěje ku nebesku,
ta pološerem jen se smýká a za den dvakrát koži svlíká, rod její nezná sama sebe, krev tajně z lidských srdcí třebe:
a víte kdo to, co tak víří? – potvorní netopýři. O bože! svou bych ztratil víru, kdyby v tom světa ve revíru
nevládl tvor též statný v pýše, jenž volně v slunci kráčí, dýše; kdy jeho hněvy stvůry vzruší, tu mocné kolem rány buší,
a z očí jemu plamen stříká, že do děr vše se chamraď vlíká: a víte, kdo tak třímá blesky? – toť královský lev český!
O bože! díky za to tobě já budu vzdávat ještě v hrobě, že’s v boji našem za svobodu nám postavil jej ku provodu
a pročež, časy, roty, psoty, jsou marny vaše jedy, zloty, a kdyby na tom našem láně i líté pelešily saně,
však brzo svými spálí blesky je královský lev český. –
Cookies on Poetry Cove