Mozolná ruko, tvrdá jako kámen, jenž v nitru skrývá jasný jisker plamen, ty hradbo skalná, co již od pravěku vzdoruješ válek bouravému vzteku,
a ač v tvém stínu kvetou luhy, role, ty k nebi zvedáš přec jen větve holé – ty čárný prute ve pravici Pána – mozolná ruko budiž zulíbána.
Nad milenčino sladké obejmutí mně dražší úsilné tvé postisknutí, to vřelé, přátelské, vší šalby prosté, že ruka s rukou v jedno srdce sroste,
ač z oka se mi při tom slza dere, když vidím, cítím ty tvé jizvy steré, a žes jak starý prapor rozedrána – mozolná ruko budiž zulíbána.
Tyť usilovnou svojí prací, snahou divoké lesy měníš na vlast drahou a pustá lada v květné luhy, ráje, že srdce zakochá se v také kraje,
že národ celý láskou pozaplesá, až píseň velká vzletne na nebesa před trůnem božstva pějíc hosiana – mozolná ruko budiž zulíbána.
Ty rozněcuješ rodinné ohnisko, kde srdce k srdci se tak vine blízko, kde otec, matka, žena, muž i děti, kde bratr, sestra svátek lásky světí,
kde čárně květou staré báje, věsti, kde srdce ztracené zas najde štěstí, když života mu loďka rozkotána – mozolná ruko budiž zulíbána.
Ty chlebem daříš člověčenstvo celé, ty připínáš i duchu křídlo smělé, když pozemské, té tmavé ze propasti zatouží po nebeské, rodné vlasti,
ty jako pilná včelka z vonných květů med snášíš nevlídnému na tě světu, ač sladkost jeho tebou nepoznána – mozolná ruko budiž zulíbána.
Ty jak ten lásky prorok velký, svatý, obláčíš v hedbáv i své kruté katy a paláce jim stavíš převysoké, že nezří tě pak v bídě přehluboké,
i trůny králů vzpíráš silou svojí, že pevně v požehnaném míru stojí jak v květných luzích skála věncovaná – mozolná ruko budiž zulíbána.
Ty klenby stavíš bohu hospodinu, v jejichžto šerém posvěceném stínu se duše lidská zbožně ve prach metá a k bohu touží zapomníc kol světa,
i musám snášíš kámen ku oltáři, ač málo kdy tě lesk jejich ozáří, vždyť chrámův jejích zavřena ti brána – mozolná ruko budiž zulíbána.
Tys i můj národ nešťastný a padlý, když do hrobu jej hrobaři už kladli, vyrvala silou křečovitou slední a k jasnému jej vynesla zas ke dni,
a když mu časem srdce zakrvácí, ty rány hojíš tichou, pilnou prací, ač při tom sama’s na krev rozedrána – mozolná ruko budiž zulíbána.
O ruku tvrdá, že’s tak bídná, bídná! Pakliže píseň sesterská a vlídná ti aspoň trochu vřelým slovem lásky ty sterých jizev shladit může vrásky:
tož přijmi ji co prvosenku léta, jež vzkvetla ti na pustém luhu světa, když od tvým stínem byla vyzpívána, o ruko tvrdá, budiž zulíbána. –
Cookies on Poetry Cove