Od břehu věčné slasti, věčné bídy
snad žádný krok se nazpět nevrací,
má bledá tvář se k Tobě obrací,
v níž smrt juž věčné napsala své klidy.
V nelad mé mladé rozpadly se vidy,
mé písně, touhy vášní sápací,
v svém rmutu Styx juž věčně utrácí,
jen láska Tvá mi plane v ňádrech stydy.
Umírám v srdce svého zřícenině
a trhám na pouť květ ten jediný,
jenž mezi klečí vzrosť mi na ruině;
s ním vstoupám juž v ty soudu věčné síně,
kde srdce lidská bývaj’ vážíny,
by květl dál v těch věčných věnců stíně.