Sešly jsou se z krajův světa vandrovavše dvě as leta, všechny boty různotvarné, botky, střevíčky i švarné,
pantoflíčky, krbce, trepky, všechny šámy – juchtoviny, teletiny – skopoviny – sešly jsou se ze své cesty,
jež je vedla vsemi, městy, doma pod rodným zas stanem – pod oteckým pod verpánem. Vzešlo hlučné sněmování
mezi botáckou tou lájí, každý svůj jen úřad hájí a svou chloubu povyzvání. Postaví se botka pyšná
šviháckém tu na podpadku a ze šumných hlasů zmatku vynáší ta slova slyšná: „Prosím slušně pány, dámy –
nechci chlubit se snad valně, stav můj, tuším, dosti chvalně bude znám i mezi vámi! Na kobercích – na parketě
žiju ve vyšším jen světě, vím co slušnost je a móda, neznám, co je bláto, voda, nanejvýš, že ku rozmaru
šlápu kámen trotuárů; když pak přijde nečas trošku, k posluze si vezmu drožku, a tak skví se moje líce
v salonech neb v skvostném bále, vždy jen k slávě – ku pochvale jako černá krasavice!“ – Hřmotným hlasem na ta slova
prála bota holinková: „Nezávidím tobě zhola – však i z tebe čpí jen smola – panské tvoje postavení,
stav můj přec jen výš se cení; víť se všude, proč je bota: ať se blátí, ať se sněží, ať si voda v cestách běží,
ať se všechna sejde slota: tu mé jisté, pevné kroky víc přispějí k práci, blahu, užitečnou klestíc dráhu,
než tvé tatrmanské skoky. Jakou zásluhu máš asi, že tak founíš převysoko – zrobíš leda kuří oko.
Věř i já mám svoje časy, jež mi záviděti musí ty tvé salonové krásy: kyprá půda, mech měkoučký,
kvítím poseté paloučky, plné barev, plné vůně, když se k hladké stezce vinou, zdaž tu takou krásou slynou
ty tvé kobercové hůně? Když pak v krčmě, byť ne v Praze, skočnou polku zanotují tuť si k tanci na podlaze
podkovkami zataktuji!“ – „Vlastně se tím zahazuji,“ ruší další hádku vzdorně vysoké rytířské škorně:
„že tu já chci mluvit s vámi plebejské vy nízké šámy; nechci proto dlouhou řečí hlásat svoji slávu větší –
zacinkám jen ostruhami!“ – Na ta slova plná pýchy potutelné taje smíchy ozve střevíček se ženský:
„Odpustíte, ctný rytíři, že proti vám slova míří slabý hlásek můj panenský. Však že vašnost mysl skloní,
když se střevíček malinký zableskne kdes z pod sukýnky – div že vašnost tady sobě neubrousí paty obě –
taký spěch vás za ním honí; a i v prachu se tu koří rytířský vzdor vaší pýchy, a jak beránek by tichý,
na kolenou nám se dvoří – div se rytíř neumoří. Ba i když tu šlápne maně na vás podpatek náš hladký,
vzdychnete jen, nám se klaně: Ach, jaký to pocit sladký! Pročež vaše urozenost rač svou snížit povýšenost,
často střevíc z hebké kůže třeba sto rytířů zmůže.“ – Slyše vnadidel těch líček malý v koutku pantoflíček
slabým hláskem ozývá se: „Pastorče jsem mezi vámi, nedařil mne mistr ničím, ani leskem, podkovami,
ni zlatými ostruhami – a přec nade slávu vaši, výš se moje vláda vznáší mocným žezlem panovničím.
Splete ovšem mužům kroky střevíc někdy útloboký – však nedlouho sláva květe: manželské ji pouto shněte.
Pevnější mé vladaření, když se pod mou ženskou tíží umořené v prachu plíží celé mužské pokolení.“
Tak tu dále vedou hádku botácké ty spurné roje, ještě čižmy, krbce, bačky, jiné šámy kráčí v boje,
že až z toho hlasův zmatku tu a tam se strhly rvačky. V tom přichází mistr Šidlo v bojuplné svoje bydlo,
židák stanul blízko prahu; vzali věrtel – nebo váhu a botácké šmahem roje, jež ty kruté vedly boje,
odvážili – odměřili, odměřivše v pytli skryli. Skončena jest hádka lítá. Mistr doma měď počítá –
židák s pytlem se uklízí – tak zde světská sláva mizí.
Cookies on Poetry Cove