Z běd lidu strunu spletl jsem,
bych lidem k soustrasti zas hnul,
a mezi smrtí, životem
nad zemí jsem ji rozepnul.
A když zavane věku dech,
a dál dohání k cíli zem,
tu rozhoupá se struna má
a zpěv její hřmí nad světem.
Až zvětří ale věku dech,
a svět se vzejmout bude chtít –
tu struna má buď udeří –
buď praskne napnutím – a lid?!