Růžové líčko – dítě na sirobě,
na zlatě, žalu i na lidské pýše,
zardělé poupě, matka dávno v hrobě,
čí ret tu záři ve tvé líčko dýše?
„Jen ostrý za dne dech a hněvy pána,
za noci tvrdé lůžka kamení,
vždyť růměncem se vždycky věnčí rána
a růže trnové má znamení.“
Skanula slza po uvadlé tváři
v bolestném padši v ňadro zachvitu,
papršlek kmitu nebes na oltáři
a růže vzplály slze ve třpytu.
Co růží skryto v studánce té žalu,
kdož srdcem jal by jejich věnců vděk –
jen méně kamení – jen méně kalu
a jediný jen lásky papršlek.