Křest.

I zrodilo se cikáně v slaměném v lese ve staně, a matka nesla nevinně za noci k lesní dolině.

A zde je sama pokřtila, třikráte v potok hroužila, a dítě hlasně plakalo, když v chladnou vodu padalo.

I poprv ruka osmahlá nemluvně z vody vytáhla, a černé sosny šuměly, jež se skal v potok shlížely.

„Vy sosny v výši skalnaté; o čem tam šumně dumáte?“ – „,My sosny v světa dalekost zvěstujem křtěnce toulavost!‘“

A opět ruka osmahlá nemluvně z vody vytáhla, a v dálné dáli hromu hlas veškerou zemí pozatřás’.

„Ty hrozný světa zázraku, co hřímáš, černém ve mraku?“ – „,Já hřímám světu velký boj, ten zemský křtěncův nepokoj.‘“

Potřetí ruka osmahlá nemluvně z vody vytáhla, a z mraků jasná luny zář osvítla malou děcka tvář.

„O luno! slunce našich dnů, co dáš za vínek cikánu?“ „,Já mu, by unes’ světa hněv, do srdce živý leji zpěv.‘“

I zaskvěla se děcka tvář jak na nebi ta luny zář, a matka líce líbala, v němž písnička se usmála.