Městem se proudil lidstva hluk i dav, na ulici jej matka zrodila, byl prý to hezký kluk a při tom zdráv, však matka – ta to smrtí splatila;
kolem se zvědavý lid shromadil, ten prvou mu již záři zahradil, jež padnout měla jeho na líce – tak přivítáno dítě z ulice.
Nevlídna objala jej ruka pak, však krátký byl i macešský ten čas, neb sotva svět že poznal jeho zrak, byl na ulici krutě vržen zas,
ta po mateřsku náruč rozpjala, jej odchovala, lůžko vystlala a těšila se tomu velice, když bujně rostlo dítě z ulice.
Nekaždý strůmek v skále zakrní, nekaždý paprsk hasne ve mraku, on rozkvetal jak poupě na trní a žhavou měl i jiskru ve zraku;
z pod závojů se dámy vznešené na tváře usmívaly růměné, a již jej líbat chtěly na líce – než zpomněly – toť dítě z ulice.
Když potom v květ se poupě rozvilo, ač mrazivá jen pěstila je zem, tu mnohé srdce po něm toužilo, jež tlouklo pod hedbávím, pod zlatem;
pán krev mu ssál a sílu mladých let a paní vábný trhat chtěla květ: tu srdce vzbouřila mu vzteklice – palácem třáslo dítě z ulice.
Nastala doba bujné svobody, divoká ve mraku jak žhavý blesk a ač naň dštily bouře v závody, on v bouřích přece nikdy nezastesk’;
mozolnou pěstí chléb si dobýval, z ulice žil a na ulici spal, a zlatá klenba nebes světnice přikryla volné dítě z ulice. –
Březnový čas vypustil divý květ, pod ním se skrýval jedovatý had, po pražských ulicích on rozeset v zahradě vzkvítal strmých barikad;
i v srdci jeho krvavě se vzňal, když na nejvyšší barikádě stál, až prapor z mrtvé kles’ mu pravice – pod dlažbou dřímá dítě z ulice.
Cookies on Poetry Cove