Vyrostla v siré chudobě
jak bledé kvítko na hrobě,
vykvetla v pusté temnotě,
a srdce tlouklo v samotě.
Neznala blaha růžnou zář
a měla krásnou, bledou tvář.
A černá noc – ta hluboká
se v srdce vkradla – do oka.
I její vlas – noc za šera
a hlásek – píseň z večera. –
Jen jednou skvělá světla zář
osvitla bledou její tvář.
Byl diamantu vzácný lesk,
však pálil – shořel jako blesk.
Nastala temnější pak noc,
o neblahá té záře moc!
Vzdýchala celý pustý věk:
„Ach nešťastný ten kamínek!“