Vyrostla v siré chudobě,
jak bledé kvítko na hrobě,
vykvetla v pusté temnotě,
a srdce tlouklo v samotě.
Neznala lásky růžnou zář
a měla krásnou, bledou tvář.
A černá noc – ta hluboká
se v srdce vkradla – do oka.
I její vlas – noc za šera
a hlásek – píseň z večera. –
Jen jednou skvělá zlatá zář
osvitla bledou její tvář.
Byl diamantu vzácný lesk,
však pálil – shořel jako blesk,
a jako blesk jí v srdce pad’,
když hoch ji přestal míti rád. –
Nastala temnější pak noc,
o neblahá té záře moc!
Vzdychala dlouhý pustý věk:
„Ach! nešťastný ten kamínek!”