BEŤÁR.

Po širé pustě letem střely, jak proniknout by svět chtěl celý, divoký beťár vztekle honí, až pod koněm mu půda zvoní;

po dálkách černým okem těká: zdaž kde se jaká kořist leká: však matka pusta jaksi skoupí, a synek málo dnes as zloupí,

jen orel krouží nad oblaky a po kořisti slídí taky. – Než předce stranou ke Dunaji se černý bod na dálce tají,

a beťár uzdou koně trhl a za bodem jak sup se vrhl – již nad řekou tam stanul prudce – před ním tu poutník s holí v ruce.

„Jsem beťár, této pusty pánem, ten oblouk nebes mým je stanem, dej co dej, aneb vezmu sobě a v krásném ustelu ti hrobě!“

A na to poutník v tato slova: „„Jsem poutník z kraje Vácslavova, nemám ni stříbra, ani zlata a spěji tam, kde země svatá.““

„Aj, jak si ten tvůj jazyk stýská, a což to na prsou se blýská?“ – „„Toť kříž jest – znamení to Krista!““ – Však beťár po křížku již sahá

a na prsa jej rudá, nahá si přehodí a pádí s místa. – Po pustě dále beťár lítá, a na prsou jak z mračen temna

proráží hvězdy záře jemná, se zlatý jemu křížek kmitá. Než jezdec dál po pusty moři na okřídleném letí oři,

a černým okem v dálce slídí, zdaž kořist ždanou neuvidí. Však pusto kolem, prázdno kolem tím šírošírým pusty polem,

jen orel krouží pod oblaky a po kořisti slídí taky. A beťár pustu již proklíná, že o svého dbá málo syna,

a vztekle koni boky tiskne – tu cosi v dáli pustou blýskne. I zabod’ jezdec zrak tam žhavý a střelil jako tigr dravý;

a již tu chodec unavený ve tvářích rány zaceleny před beťárem svou chůzi staví. „Jsemť beťár, této pusty pánem,

ten oblouk nebes mým je stanem, dej co dej, aneb vezmu sobě, a v krásném ustelu ti hrobě!“ „„Jsem Srbín chladné od Morači,

a vyhnanstvím má noha kráčí, vrah pobral zem i statky všaké, nic nemám ani zlato jaké; půl žití mou vyteklo krví,

jež Turčínu teď půdu mrví, ty jinak, brachu, řeč tu svoji bys neukončil na pokoji.““ „Aj, kterak si tu junák výská,

a což to s beder se ti blýská?“ „„Toť dolman, jejž jsem spasil z boje, bych v cizinách skryl rány svoje.““ – „Aj, totě skvostné přikrývadlo,

jak krásně srdce beťárovo by v pustě jednou pod ním schladlo!“ A beťár po dolmanu sahá a na bedra jej polonahá

si přehodí – se k oři skloní a dále pustou divě honí. A s beder jako peruť zlatá větrem se v slunci třepytaje

mu premovaný dolman vlaje, že bleskem tím až pusta vzňata. A dál a dál do pusty moři na okřídleném letí oři,

a černým zrakem v dálkách slídí zdaž kořist ždanou neuvidí. Než pusto kolem, hlucho kolem tím šírošírým pusty polem,

jen orel krouží nad oblaky a po kořisti slídí taky. Tu cosi pustou zvoní v dáli, a beťár slouchá, střelí okem,

pak jedním pozaletí skokem, a před ním tady báča malý – v rákosí sedí, píseň zpívá, a na beťára se usmívá.

„Já beťár, této pusty pánem, ten oblouk nebes mým je stanem, dej co dej, aneb vezmu sobě, a v krásném ustelu ti hrobě!“

„„Aj, panko, jsem já bača bída, u mne se halíř málo vídá, a stádo vlci rozehnali, vždyť jsem já báča ještě malý.““

„Toť divný jsi ty báča, braťko, že nemáš jedinké hříbátko, – aj kam si zlato skrývá psinka.“ – A již se ku báčovi chýlí,

a beťárskou to věru pílí se pasáčkovi do úst dívá. „„Aj, panko, ty se mýlíš asi, to v ústech snad mi zvoní hlasy.““

„Co báčo? – řeč ti v ústech zvoní“ – a beťár hlavou kroutí, kývá a k báčovi se s koně kloní, a ucho k ústům nastrkuje

pak ret i jazyk promakuje a zase hlavou kroutí, kývá. – „Aj, jak tys divný, báčo hochu, tož zazvoň mi tím hlasem trochu,

když nemáš jeden halíř ani, tož vezmu si tvé zacinkání.“ – Slováček báča píseň zpívá, a beťár do úst se mu dívá

a cosi bručí, teremtetí, jak by chtěl také pozapěti – však jazyk se mu ústech smýká; pak zpěv drmole po báčovi

na nové v pustu pádí lovy a s černým bodem v dálce zniká. – Kde valným proudem Dunaj pluje, tam v Pešti kdesi ve dvoraně,

já beťára jsem napad maně, jak pyšně si tam magnatuje. Tam metropolí báně zlaté patronův kosti kryjou svaté,

a po ulicích, po náměstí, ve zlatě skvostná roucha chřestí, řeč mocná v palácích tam troní, v níž časem zpěvné zvonky zvoní. –

Zdaž beťár-magnat zpomíná si na beťárské své dávné časy, na pustu a ty divé tance – na báču, poutníka a psance!? –