Tak zdál se kdysi ševelit
tajemná zjevení svatá –
a teď – nanejvýš střepe hrst
žaludů pro prasata.
Ten strašidelný křemelák
jest jedna ruka s vrahy!
dnem nocí pod ním starý drak
svůj poklad hlídá drahý.
A rozsochaté haluze,
jak drápy pokřivené,
to rouno zlaté třímají,
to rouno ukradené.
Však jde již Jason, jasu syn,
a vyrve jim je mocí –
ó bohatýre, nechvíš se
v zakleté mlžné noci?
Ó bohatýre, nejsi sám!
nejkrasší země dítě
již srdce tobě zadalo,
v háj kletý provodí tě.
Úporný sice bude boj,
však vítězství jest jisté:
jest ztracen drak, jak chvíli sdřím,
oslněn v kráse čisté.
A strom se mění obratem,
řeč tajů se mu vrací,
již neklame, již nestraší,
naň slétají se ptáci.
A Jason na kmen vystoupí,
po rounu vztáhne dlaně,
a argonauti u skály
čekají s lodí na ně.
Ó Jasone, ó princezno,
ó argonautů pění –
já tušil jsem, že báje ty
jsou víc než pouhé snění.
Jak na šíji ti, Jasone,
řád rouna září skvěle –
ta malá vzácná ovečka
na prsou Spasitele!