A já jsem světlo, v němž do krásy zraje
obilný tvůj klas, tvé jablko granátové,
v ohradu v něm zkvétá křoví šeříkové,
vonnou houští chrání lilií tvých háje.
Paprsek, jenž vniknuv ve stvoření taje,
jemných odstínů tam barvy hledá nové –
souzvuk jsem, v němž splynou větry prosincové
se slavičím zpěvem nejsladšího máje.
Odraz Světla jsem, jež věčné, nestvořené,
vesmírem vládne mocí tajemnou,
k poslednímu cíli stvoření vše žene
bojem nebo lásky mocí vzájemnou –
odlesk moudrosti, jíž vzpomínkou se chvějí
jezera a vrchy v slunné Galileji.