Jsem vůně, jež slita ze zříkání bolu
a z nebeské touhy, svět úžasem jala,
nad černými bahny květy zotvírala,
ptákům dala pel a útlý půvab stvolu.
Dřív sotva tušena v pozemském dolu,
z andělských jsem luhů snésti se tam dala,
rodinu bych novou sladkým poutem spiala
pro příštího Boha kolem jeho stolu.
Odlesk toho jsem, jenž nad chaosem světů,
nad vlněním moří, nad sopečným vřením
z nepamětna věků nejčistší se vznášel;
vánek jsem, jenž zavál kdysi z Nazaretu,
a na květy duší, rozvity jež našel,
splynul nejvřelejším Krista políbením.