Hořela země prý do běla žhavá
plamenem hmoty tisíce let.
Pohasla, ochladla. Nosí a živí
mírná a tichá teď broučka i květ.
Nezáří světlem. Prý stále víc chladne,
z dětí svých nebude moci pak žádné
v náručí ledném udržet.
Dušiček večer jest. Hřbitovy tonou
v světýlek moři blikavém;
kolik jich jenom hřbitov má jeden,
hřbitovů kolik celá zem!
Hřbitovů záře! To’s do svého světla,
matičko země, jednou zas zkvetla
a zářiti chceš vesmírem!
Hřbitovů světla. Za chvíli zhasnou,
zítra zas vše jest setmělé.
To symbol jest pouhý. Však srdci jej vnukla
Pravda, již vidí andělé;
před zraky jejich v světýlek moři
hřbitovy vždycky nocí tak hoří,
jak světlušek když nastele.
Světlušek roje! Z přemíry slunce
nassály světla, padají v háj.
Broučci, již tady lidmi se zovou,
mají ten svatý slunce znát taj:
dokud jest světlo, ať sluní se ráda
bytost, jež potom do trávy padá,
čekat na soumrak, na věčný máj.
Co uhaslo v hmotě, nassálo ducha,
přijímá jeho třpytný vděk.
Ve výheň jisker vše změní se jednou,
v stoh velký zářných zrneček,
Hlasatel Věčna až k vírnému žití
rozdmychne těla, jak světlušky v kvítí,
a stvoří nový ohně věk.
Vyhaslá jiskra vznítí se znova
v pořadí vyšším, zářivém –
shlukem hvězd bude hřbitůvek každý,
souhvězdím velkým bývalá zem –
a slunce užasnou, jak to jen zkvetla
kolébka broučků do vyššího světla
a bíle září vesmírem!