ÚNOR

Ve světě, v duši je špinavo, obloha šedá a nízká, a tak vše tlačí bolestně, po slunci tak se stýská.

Však jde již vůně z hnědých hrud, taková prostá a řídká; a bláto – jak by vystříknout mělo již na holá lýtka.

Bude to brzo? Zavoní fialky v mládnoucím křoví? A jakou pověsť zmatenou jednoho rána kos poví?

Že prý má brzy kypět vše jak v rušném karnevale, že křídlatit a nadnášet se bude vše jak v bále?

Že pokvete i brambora, jež dosud v sklepě hnije, a každý pahýl na chvilku pln bude fantasie? – –

Toť starý žert a průzračný, v tom tajnost žádná není – vždyť zatřepetá křídélky i chrobák, když se žení. –