Heřmánek, šalvěj s demutí – nic do všech babích léků; jsme nafouklí, jsme nadmutí epidemií vzteku.
Jen rozbit kol vše na kusy, rozmačkat, polámat kosti – jinak nás všecky zadusí ten příval temné zlosti!
Jen koho? – Bližní předrahý stejným se raplem schvátil a bez veliké úvahy každou by zčerstva vrátil.
Tam toho říznout, potvoru? Řízneš snad sebe spolu. Ten velký vliv má nahoru, ten všemocný je dolů.
Tak pěst jen hezky v kapse hřej a přicapni jak štěně; s mocnými si to nerozlej, s chachary dnes tím méně!
Ó, že je guma drahá tak, není na kramflek ani; dobrý by byl z ní hajdalák na denní zfackování.
Však co ten vzteklý, černý rmut, jenž bouřně v tobě kvasí? Jsi celý jím už proniknut. Kam vylije se asi?
Ó, našels přec! Ó, jsi ty kos, neb aspoň máš ty štěstí! Je na světě přec ještě kdos, kdo musí vše to snésti.
Ta černá kutna (– ví to Bůh – dávno již míň než nula,) však zakletý vší bídy kruh jen ona kol nás skula.
(Tož, kdyby jen už čert ji vzal, je beztoho zpuchřelá celá –) však, co tys měl a nedělal, ať ona teď za tebe dělá!
Ať se teď toho neleká, ráj dělat z pekla tvého – (však při tom ať ti neceká, sakra, do praničeho!)
Ať chrání zvlášť od záhuby věc národní, jež padá. (Tys dal tu věc za holuby, jež huba tvá by ráda.)
Ať dělá! – Ne, již raděj nic! Ať z parády se ztratí! (Však na koho pak z plných plic vztek budem vylévati?) –
Tak, národe, jen vyblij se, když je ti tolik na nic; jen vyzuř se, jen vybij se, nestojí tě to pranic,
až jednou, třebas v soudný den i duše tvá to spatří: byla to také přece jen bolestná, živá tvář bratří.
Cookies on Poetry Cove