Hostina duší. Na milliony
rozžato hvězdných lustrů kol nás.
Prostřeno v prostor. Pozvání zvony
znějí, jak větry zavál v ně čas.
Blaženi, kterým sednouti přáno.
(Ne každá duše cítí svůj hlad!)
Mnohým zde jest i po kytce dáno,
někomu jediný karafiát,
někomu nic. Však nedbá se toho.
V doušku, jejž pijí ze zdrojů žití,
každý má dost a každý má mnoho.
Jen že to není jak po krčmách píti:
Tam možno láhev za hrdlo lapit,
zvrátit dnem vzhůru k úžasu hostí.
Zde pije se z Pramene. A kdo se chce napít,
kleká a pije s uctivostí.