Na varhany Cecilie
hraje písně svaté.
Za kalkanta chytila si
čírtě chundelaté.
Rajsky její písně znějí,
andílci kol září.
Lid je nadšen. I ten čertík
dobrácky se tváří.
Ale přijdou kasuisté;
„Co to myslíš, Santa,
že máš tady jakéhosi
čerta za kalkanta?
K službě Boží certissime
přípustné to není!
Tu má vše být čisté, svaté,
kolik pokolení.“
„Ovšem, pravda, zcela správně,
předůstojní páni!
Ale já těch jeho měchů
potřebuji k hraní.“
„Poslouchej, stroj dá se zřídit –
můžeš šlapat sama –“
„Ano? – Ach, to bude hezké –
hrát i noženkama!
Ale pak si, dobří páni,
přidám na tu krásu:
Pedály mi udělejte,
chci mít více basů!“
„Budiž! Ale s čertem vari.
Šlapej někdo z lidí!“
„Někdo? Z lidí? To tak snadné
pánům být se vidí?
Nestačí – zvlášť nyní – každý:
ten má hrb, ten břicho.
Náhle místo fortissima
zavládlo by ticho.“
„Tedy si vem andělíčka!
Nač ti chodit k čertům?“
„Ne, to ne, všech andělíčků
třeba k instrumentům!
Nechte mi již toho tady –
tak to bylo vždycky.
Duch i nízkou sílu mění
v chorál harmonický.“
Andělé i panna hrají,
rajská hudba šumí,
lidé pějí, rarach šlape –
dělá, co kdo umí.
A Pán praví: „Zcela dobře!
k měchům stačí běsi.
Pozor jen, by nesáhli vám
také na klávesy.“