Seděly dvě děti Otce jediného ve vyhnanství kdesi, v rozbořeném hradě, na ostrově cizím slunka při západě, sami, jenom s ranou toho srdce svého.
Drsný on a údy voněly mu zemí. Vzdušnou ji a jemnou bál se v náruč vzíti, ale bez ní, sladké, že mu nelze žíti, pocítil již dávno bolně nervy všemi.
Byla hádankou mu. Ale v jedné chvíli, pěšiny když dolem sdílně sešeřely, nad hradem pak hvězdy slzavě tak mřely, smutné oči její bol svůj vyjevily:
„Zasvěcena smrti. Tak zde zákon váže. Zde květ každý hyne. Zoufalství zde vládne. Hladný drak již vyje – není spásy žádné, král, jenž mne zde vězní, již mi jíti káže.“
Pochopil tu náhle bohatýr náš milý, že ji spasit musí. A než vstali kosi, k doubravě ji vedl. Za něho ať prosí u kříže, tam, kde se spěšně rozloučili.
Bylo tak dusno, vzduch zatížen tak, prostřed když černých a nehybných skal s mlatem svým rek v boji úporném stál, a stohlavý pod ním bouřil se drak.
Na ni si vzpomíná u kříže tam; – zde kromě očí, jež ze slují blesknou, výsměchu hrotů, jež o skálu třesknou, viděl, kam pohlédl, žalně se sám.
Bez konce boj ten tuhý se zdál. Únava léhá kol spánku a očí, spirála dračí vždy úže se točí – a bohatýr náš zaplakal.
Madonno, vítězko zápasů všech, pomoz zde v únavě, Tvůj přišel čas! zvítězit dej a šťastny pak nás shledati spolu se nech!
A ve sluj prchla když zraněna saň, vysílen padl – svůj roztříštil mlat; první a poslední Roland tam pad’, proudy slz lily z oblak se naň.
Bože, jenž jsi čistým liliím kvést dal na bařinách černých, v pustině jež zejí, nejkrásnější Tys zde ihned orchidejí bohatýra tělo pokrýt přikázal.
Z korábů v tom přišlých v plesném ševelu na bojiště posli Otce královského vpadli, poklekali kolem těla jeho – S nimi klekla ona prostřed andělů.
Přijeli jen pro ni. Zkvetlý těla prach zůstane zde zatím. Však se vrátí v slávě, o jeho až bojích na nejdražší hlavě, na Otcových ona poví šedinách.
V zářících jen slzách s ním se rozžehnala. Bylo vlastně krásné. On tak dýchal kvítím, na posilu všem, jež zabloudí kdy žitím na ostrov. A ona – též si kytku vzala.
Cookies on Poetry Cove