Zahrádka smutná, zpustošená,
jí v koutech rostou blíny.
Marně se snaží, zahanbená,
svou bídu přikrýt stíny.
Však doufá přece, odevzdaná,
že stane se cos jednou zrána,
a z ní že zmizí plevel,
a každá haluz pokřivená
že promění pak omlazená
se v samý květ a ševel.
Jest smutna teď a zanedbaná,
až žal se na ni dívat.
Však stane se jí jednou zrána,
až vkročí do ní svatá Panna,
že ptáčata zas přilákaná
svou píseň začnou zpívat,
a v modré zvuky oblečena
zaplesá zem ta ponížená
a bude chválit Pána.