Oddychá Lukáš, oddychá trochu. Na hlavu miláčku, studentu hochu, položí ruku a mluví pak dál: „Vy se teď na knihách učíte mnoho.
Také jsem knihou nezhrdal a ten můj příklad vám dopovím z toho. Netřeba stydět se časem svým pravým za krásnou zeleň, za barvu země.
Jsme země děti! Buď zelený máj! Šumně a křepce, však čistě a jemně ve mládí vašem vše jásej a hraj! Ale ta zeleň, již odstíny všemi
namíchal Tvůrce na paletě zemi, ta přec je směsí – snad dobře to pravím – jiných dvou barev, modré a žluté. V tom tajemství je uzamknuté.
Netřeba, děti, zapomínat na to, netřeba utonout v zeleném moři! Dvojí ta barva nad hlavou nám hoří: oblohy modř a slunečka zlato!
To druhé je plnost – to první je nic, bludiště hvězd a létavic, samo však – prázdno nekonečné, možností pouhých dějiště věčné.
Ah, ta říše snů a tuch! Tam my stavíme své hrady! Třeba toho asi tady, když nám otevřel ji Bůh;
třeba srdci ku rozletu svobody a dosti místa – ale, děti, říš těch světů musí velká být a čistá! –
Proto přece zklamané mnohé sny se v prázdnu ztratí. Nejčistší modř vyvane, k skutečnosti duch se vrátí –
ale blah, kdo po ten čas jako bělající klas z plnosti směl pít a zráti. –“ Stojí všichni, poslouchají,
podivením dech se tají. To, co starý Lukáš praví, všichni cítí v srdci kdes; ale tolik, jako dnes,
mluviti ho neslýchali – „Zda to starce neunaví?“ Ah, nechte ho hovořiti! Jemu jistě z krajů Žití
Věčné Slunce teď již svítí! Oči, jež tím sluncem plají, pro svět se již zavírají. Brzo na hrob Lukášovi
děti stavějí kříž nový, a na jeho černý štít ruka řemeslně píše: „Podobna je Boží říše
člověku, jenž vyšel sít.“
Cookies on Poetry Cove