„Otče,“ – Lukáš vraští brvy – „vždy se shledá trochu mrvy – schválně dělat ji, mou prací nebývalo sice v žítí.
Ale včas ji vykliditi, aby tím, co zemi vrací slabost všeho stvořeného, milosrdnou láskou Boží,
láskou toho, jenž i smetí v zlato umí obraceti, rostlo zas na půdě jeho nové, čisté, zdárné zboží –
to je též přec naše péče. – Vyznávám se, v duchu kleče, před Bohem a, otče, tobě, přiznávám se k chybě, mdlobě,
k provině své všeliké –“ Jizbou táhne veliké smíření a zasvěcení. A na bledá ústa kmeta
v láskyplném políbení v květu hostie pak slétá Beránek, jenž sňal hřích světa. Svatý olej světí čelo,
sílí ducha, léčí tělo, aby zrádně neumdlelo ve zkoušce své poslední – A jak když se rozední,
starý Lukáš dobrou tváří do setmělé jizby září, když na křížek Pána Krista horečné své rty pak vtiská.
Hospodář tu s hospodyní, malí vnuci kolem klečí, sousedé se tlačí v síni. Ale jak nad skalní skrejší
slunečko svůj nejkrásnější červánek dá naposled, tak ten sedlák, který vždycky mlčky konal heroický
úkol svůj po mnoho let, v západu teď svého záři žehná, loučí s krásnou tváří se všemi se touto řečí:
„Byl jsem sedlák. Ještě jsem. Slunečko mi hřálo zem, s níž mu osení mých vlny šeptaly zpěv chvály plný.
Stará píseň, tuze stará – Začne skřivan, posel Jara, potom hebkých pentlí smích, máky, orlíčky a chrpy,
pak sbor klasů vousatých, a na konec – kosa, srpy. Slunko, které vyhýčkalo veškeru tu krásu z hroudy,
sežehlo ji svými proudy a pak zralé pod srp stlalo bílý klas i útlé kvítí – – To je stará píseň žití;
a tou písní nyní sám, děti mé, já umírám: Slunečko mne povolalo. Slyšte, děti sedlákovy!
Moudrost svou vám Lukáš poví, tu kterou vždy hlásat slyšel, kdykoliv si v parný den s pluhem, s kosou v pole vyšel,
anebo, kdy za neděle nesl tam jen roztoužen nástroj jeden, srdce celé. Byl jsem sedlák, ještě jsem:
moudrost tu mi dala zem. Zelené vstává stéblo ze země, lehce a jemně
fábory šumí, zahrát si dává kde jakou kdo umí, větřík i cvrček i komár i pták.
Všecko je plesové, všecko je svěží – Ale čas běží, a obilíčku nad hlavou ohnivě plane nebeský znak –
A klas, sotva že odkvete, sám poddává se změně té, a žloutne a bělá, až napita celá
je bytost jeho v pokoře barvou tam toho nahoře. Blah, když dosti odtud pil! Plný světla, plný sil
chleba dává hospodáři, Bohu slouží na oltáři, a co z něho v zem se klade, vstane zase v kráse mladé.
Zmařit se nedá ta drobná věc bledá! Ze země živo k slunci zas žene, co sluncem bylo prozářené – –
Však zbloudilec, jenž v stínu skryt věčné jaro chtěl jen mít, nechtěl v horku slunce stát, nechtěl v sebe přijímat
barvy nebeského krále, ale marným travěnkám mínil podobat se stále – ah, ten zmařil žití dobu,
zmařil, bloud, i sebe sám! Přijde čas a nevyzrálé lehké zrno zelené neobstojí v brázdy hrobu
a nevstane vzkříšené. Slyšte, děti! Sedlák jsem, však ne krt, jenž ryje zem! Chci být skřivan, jenž se výše
vznáší nad svůj rodný lán: Jest i jedna Boží říše, v níž je slunkem Kristus Pán! Života krása – Božím je darem.
Života radost – je potřebou duše. Ať nechřadne suše ve věku jarém srdce, jež spjato je cévami všemi,
jak kořínky stéblo, s živící zemí – Země však jedinou dárkyní není: i ona jen splácí vyšší políbení! Tož osení žití, jež pentlemi šumí,
v srdečné kráse svůj potrvej čas! Ať křepelky hnízdo ukrýti umí, ať písni dá vznik, ať potěší vás – Ale to Slunko, jež svaté má právo,
ať najde je vždycky silno a zdrávo a schopno a ochotno přijímat s nebe dar vyššího zrání na podobu Sebe! Ať nabývá váhy a nabývá chuti.
Povrch snad bude osmahlý, žlutý, vnitřek však celý buď naveskrz bílý! Ne zrno jedno – však družně se pojí zrnečko k zrnku v souměrný klas.
Ne každý je stejné výšky a síly, ne jeden klas tu samoten stojí, celé však pole je oseto v ráz – Bude se klásek v změkčilém bolu
vzpírat, by nebyl zavázán v snop? Bude se vyhýbat mlýnskému kolu, utíkat do jiných krajů a dob? – Ať ve službu lidem, neb ke slávě Boží,
obětí družnou se s jinými složí, jenom když uzrál v podobu Krista, cena mu bude velká a jistá. Na osetek pak v život věčný
též zbude podíl dostatečný!“
Cookies on Poetry Cove