Kráčí Lukáš opálený, s ramena se kosa kývá; kráčí dnes tak unavený, toužebně se ke vsi dívá –
nu, zde aspoň hřbitov již. Tu jsme doma. Starý kříž sladkých lůžek řady střeží, dědů, otce, ženy, matky
znavené tam hlavy leží – Věru doma! – Mezi vrátky, hle, tu ještě jeden druh: Kmotr hrobník. – „Pozdrav Bůh.“
Klapla vrátka, vrzá klíč, na ramenou blýskl rýč. „Nu, tak pojď. Jsme ode dávna muži téhož úkolu.
My patříme pospolu: rolník, hrobník – i ta bílá, která za hřbet se mi skryla – Nu, jen nech – je řeč to správná.
My přec nejsme Němci tady, můžem si to říci, brachu! Já, když jsem byl chasník mladý, s koňmi křičel čehý, hot –
tu jsem taky v Němcích sloužil – No, tam bylo vždy dost strachu, tam se nocí po vsích ploužil kolohnát, že prý „der Tod“ –
S Němci ovšem boj je tužší, než z nich dostaneš tu duši. Jim vaz třeba lámat silou, na to musí býti chlap!
Ale my – my přece máme v loktušce tu kmotru bílou, pěkně si s ní povídáme lichotky a žerty steré,
ona nás kol krku bere jako k tanci – klapy klap! – No tak vidíš! Zvlášť já tady: oseju si brázd svých řady
a pak obilí zas srážím – Myslíš, že si málo vážím, když to dělá jiný s námi? To je přece v pořádku! –
Tak jen mi tam do řádku ustel, bratře, vedle mámy! Beztoho již na mne kývá, ťuká jako v háji žluvy –
a já chci již za ní jíti!“ Udiven se hrobník dívá: Ten dnes nějak divně mluví! „Ale strýče! Jste jak kvítí –“
„Které dnes je plné rosy, zítra ohni dáno bývá! – Ba, tak jest to s všemi námi – Pamatuj, tam vedle mámy!“
Měsíc plá a v něm dvě kosy.
Cookies on Poetry Cove