Ještě pokos, ještě ouvrať –
a je konec žní.
V bledé nebe věsí se již
srpek měsíční.
Kráčí Lukáš opálený
mezí k potoku.
Hoj, kdos jiný – taky s kosou –
jde mu po boku.
„AIe to je jednou trefa –
odkud, kmotra, ty?
Bílá, tichá – do roboty,
nebo z roboty?
Beztoho mi dlouho trvá
dnes ta cesta k nám.
Půjdem spolu, pořečňujem –
já dnes nespěchám –“
Kráčí Lukáš s pole domů,
kráčejí dnes dva.
Pán Bůh taky kráčí nebem,
světy rozsévá.