A polem, lesem, oborou pan Bobeš zatím jel, a za kláštýrkem pod horou se dlouho ohlížel.
A když mu zmizel stříšek tlum, pan Bobeš hlavou kýv, a zapadl zas do svých dum a smuten byl jak dřív.
A tichou píseň sivému koni do hřívy pěl, že Vašek sotva kterému slovíčku rozuměl.
„Co stalo se to s tebou, hochu? Nu, Bože, co se stalo! V ní milostivé nebe trochu se na mne pousmálo.
Co počnu já s tou věcí blahou, vždyť ruce se mi chvějí – Snad neroztříštím vásu drahou, přemilou duši její?
Ó dík, že aspoň tisíckráte smím vroucně myslet na ni. Má jediná – Vy býti máte již mého srdce paní!
A zatím cizí kraje jdou a města letí kolem. A jako dřív já samoten se toulám širým polem.
A zahrabal jsem v srdci vše jak v starém hnízdě syslím – Teď aspoň na co myslit mám, a myslím, myslím, myslím!
Však co, to říci nemohu než Bohu samotnému a jednomu, jež v světě mám, děvčátku předobrému.
To odpustí, že rozvilo v mém srdci květy rudé – však jí, jak slunka na nebi tím přece neubude!“
„Neposkvrnil jsem obraz Váš, jen v teplém srdci choval, a vysoko, ach vysoko, jak kalich pozdvihoval –
Před něčím klek by člověk rád, před něčím rád by vzlykal – Jen kdyby mu tak rychle zas ten obraz neunikal!
Že myslím na Vás bolestně, že myslím toužně na Vás, že víc než třikrát denně k Vám své vroucí vzdávám zdrávas,
že obrázkem Vy někde být, kde buky v chrám se klenou, kam putovat smí poutník mdlý – k Vám lez bych po kolenou –
ah, o tom všem, ó jediná, snad nemusíte vědět – však aspoň to, že vzpomínám, jak to Vám napovědět?“
„Duší žalně chudou vzpomínám chvil s Vámi – Na věky mi budou vonět resedami.
Bylo víc v nich blaha, víc než zasluhuji – ale přece, drahá, Vám jich nedluhuji.
Co víc moh jsem klásti v laskavé Vám dlaně? Dal jsem, těžké strastí, celé srdce za ně!“
Tak Bobeš jel a v srdci, žel, s ním větší jela touha, neb blaha den je krátký jen a cesta žití dlouhá.
Do proudu řeky ulomen pad purpurový květ. Zapadl klášter za Bobšem. A Bobše shltil svět.
Cookies on Poetry Cove