Korálky, milá zrnečka,
padáte rukama stále,
kolik vás bylo zaseto
na smutné této skále!
Padáte jako krůpěje
a nikdy není Amen –
za věk se mnoho přemění,
prorazit možno i kámen.
Žvatlání milé, dětinné,
však Matka ráda je slyší,
a Kristus jen se usměje
ve vítězné své výši.
Liany růží bělostných,
liany rudých, zlatých –
po vás duch jako motýlek
rád by do říše svatých.
Tož vzhůru jen, kde jaká věž,
kde jaká chata, po ní!
ať balsamický Krista dech
tu všude kolem voní.
A dechem jeho osvěžena
i tato doba mamonu,
zas k vyšším ať se vznětům vzchopí
k Evangelia zákonu,
a kouzlem tajů růžencových
ať nabude zas poupat nových.