Odkud ten vítr zblázněný letí? Jakou to divnou přinesl zvěst? Rozčeřil vody a pohmoždil sněti, sběhal již tisíc dalekých cest –
a letí, šumí, výská! Poslechněm zblízka! Kde je ta salaš, ten podivný chlév? Ten, který silnou opratí drží
nad mořem a strží nás, větrů všech, divoký běh, ten pustil nás náhle a zalíbil sobě
– ubohé robě – složit se v kolébku z chatrných dřev? My smíme dnes všecko, seč síly jsou – hola hou –
můžeme strhnout ten ubohý kryt a v moře kdes jej pohodit, můžem své vítězství syčet a výt – hola hou! – hola hou! –
Kde je ta stájka pod skalou? Ah! To je on, to poupě bílé? Co tolik letíš, ztřeštěný? Zde zmírníme let šílený
a zahnem u skaliska... Ó pohleď! poslyš! Máme čas! – A nalaď trochu sladší hlas, ať jako šalmaj píská!
Jakých to vločků křídlatých sbor vletěl v náš bílý, mlčící chór? Veliké, zářivé oblohou letí, slávu a pokoj je slyšíme pěti
na cestě s nebeských hor! Je-li to pravda, co píseň ta hlásá? Ten který sítem nás na zemi střásá, příkrovy tká a rubáše spřádá
a závěje sype a ledovce skládá a lavin hroby v údolích – Ten pustil síto z rukou svých? Nuže, pak všecky dohromady!
My, nicotky – však miriady – v tíži a síle neskonalé sedněme všady a lehněme všady, ať rozmáčknem to hnízdo malé,
v němž choulí se jak ptáče –! Ah, to je on, jenž pláče? Toť on, jenž v hrsti sena leží? Nuž zlehka, zlehka, bílé družky,
a měkce leťme – kmit a kmit – kde možno se jen zachytit, složíme se mu na podušky, tak kypré a tak svěží! –
My též jsme něco, jakkoli jsme zvány, my, nedostatky, bědy, bolesti a rány, a třebas bičem dosavad jsme v cizí dlani,
ten bič dnes z ruky oné pad – a zvrátí se i na ni. Ze smečky naší prokleté já první v tělo dítěte
smím zarývat své drápy! I pán náš, stav se člověkem, ať zví o pánu prokletém, jenž každé tělo trápí,
já první jdu, já přednost mám, jen počkejte, vy druzí tam, však na vás dojde taky! Já první začnu hrýzt a rvát –
jsem hlad – jsem hlad – Ah to je on – ten maličký? – Já, jenž vše vážím a vše smím, já, jenž se nikdy nestydím –
já před ním klopím zraky! Ah, vzpomínám, čím sám jsem byl, než had mne v ráji otrávil, než naplnil má ústa rmut –
že byl jsem zdravý cit a chut, a tím že zas chci býti! A dítě to – má Matičky prs čistý chutě píti.
Nuž, také my se rozběhněme, když svitla volnost neznámá. My také něco dovedeme: ty, bratře vole, rohama,
a já, jenž spolkl moudrost mnohou, já zase nejlíp zadní nohou, (proto též oba – yhá, yhá – jsme v čele stáda, jež se zdvihá.)
Kde je ten pán, jenž odměřoval všech požitků kdys míru nám? Prý ve stáji se kdysi schoval, a v žlábku, v dosah našich tlam...
Ah. To je on? – Jak zimou chví se, až dojato je srdce mé – Tož, bratře vole, ponáhli se, my teple na něj dýchneme.
Že vetřelec ten vstoupil sem a prestol svůj chce vstavit do říše mé a na mou zem a koruny mne zbavit?
Hvězda? – Ó, zdráv si kraloval ve bledé říši hvězd! Písma? – Ó, ať jen hlodá dál mol mrtvou jejich zvěst!
Já tolik jen se po nich ptám, co síť si na něj usoukám. – Prý dítě. – Nuž, ať hledají mí špicli – mám jich dost.
A žoldáci ať konají pak svoji povinnost! Toť jediné, co mohu chtít: zahubit, zničit, zardousit!
Cookies on Poetry Cove