V houštinách světa
číhá zvěř kletá
na Caesara v pýše jeho
i na broučka maličkého.
Chtěla jsem býti
broučkem, jenž svítí
od smrákání do svítání
poutníku i plaché lani.
Slunečné svity
do sebe vpity,
hájem myrt jsem chtěla lítat –
děsný spár mne jal se chytat.
Mohly by maně
hrubé ty dlaně
shasit svit a setřít pely –
co pak mně ty tlapy chtěly?
V křovinách skryta
světluška kmitá –
do bažin ji zahnat chtěli,
v nichž se sami utápěli.
Nevzali světla!
Výš jsem jen vzlétla –
Ježíšku – chceš si mne chytit?
V ručce Tvé vždy budu svítit.