Zasněná sfinga; gazelím zrakem
do dálek hledí – dům plný je hostí,
nevěstou rádi by vedli ji domů,
ona však srdce své dát chce jen tomu,
kdo by nad všecky byl duchem a ctností.
Ty, Matko dobré rady, zde pomoz!
Klečí a vroucně ruce tak spíná. –
Tu nebes Paní té kněžničce bílé
srdečko zajme a zasnoubí mile
ženicha nad všecky – vlastního Syna!
O jak by teď teprv neměla moudrost
veškerá sídlet v té srdečka schráně?
Ať se jen pohanští mudrci spojí!
Léčky a systémy po marném boji
podlehnou všecky té jediné panně!
Alexandrie, ty město škol pyšné,
moudrost tvá všecka se k nohám jí sklání!
Jak by i za to vítězství skvělé
neměla v lásce, k smrti až vřelé,
na srdce tisknout Dítě té Paní?