Od Sevilly zní má píseň,
z kraje Maurů; slavík jásá,
velká jest, až bolí, krása
pohádkových paláců.
Slavík pěje, srdce pláče.
Matička mi zmírá drahá,
třesoucí se ruka sahá
znakem kříže na čelo.
Zaseto je do srdečka
palčivé a hořké símě.
Ah, již nikdo nezbaví mě
květiny té v srdci mém!
Otec pohan, bratr krutý,
hrozné, dlouhé přemlouvání –
Ale ne, mi něco brání,
nechci s vámi šťastna být!
Tolik věrných muka trpí,
tolik slabých zapře Krista –
ne, již nemá dosti místa
rozrostlý mé víry strom!
Osekejte, zutínejte!
Jak se ocel vaše leskne!
Ale Krista oči teskné
nový svět mi vykouzlí.
Ze Sevilly, z Maurů zahrad
vzrostl strom do nebe tvého –
mučenkových květů jeho,
Ježíšku, si natrhej.