V zahradě, jedy začarované,
našel jsi bílou ovečku, Pane!
Blízko již vlk se potuloval –
tys na srdci svém si ji schoval.
Zvířátko lidské, sic nevinně čisté –
ale tys duši v něm probudil, Kriste!
Prstenem zlatým’s ji zasnoubil sobě,
zlatohlav králů dal k svatební zdobě,
hrdlo jí ověsil kamejí řadou,
zatížil uši perel svých vnadou,
mléko a med z tvých svatých úst ssála,
krví tvou líc se jí začervenala –
nevěsta čistá, teď láskou tvou hoří,
Vestálka pravá nebeských zoří – –
Poznáš ji nyní – tu ovečku chudou?
Na krku od meče stužku má rudou,
za tebou přiběhla na luhy ráje –
Pohlaď ji, Ježíšku, to ovečka tvá je!