Ó nedivte se, že mě milý
kraj smutně krásný, černobílý –
On bratrem as mé duši bude:
má těchže barev dvé;
vše ostatní jsou tóny chudé,
nádechy neživé – – –
Ó nedivte se, že mě milý – –
Tak leží přede mnou jak kniha,
ó, co mi vypráví!
až černí z bílých stran se zdvihá
horečka do hlavy!
Kraj smutně krásný černobílý – –
Tak hrd a chud se vždycky strojí
v ty prosincové dni;
to pravý šat je země mojí,
na věky adventní!
Ó nedivte se, že mě milý – –
A den když nad ním dokrvácí,
k těm barvám přidá nach,
tu každý jiný tón se ztrácí,
i svity na horách. –
Kraj smutně krásný černobílý – –
Ten aspoň duše neošidí
marnými přeludy:
zrak barvy země mé v něm vidí
a černé osudy.
Ó nedivte se, že mě milý – –
Ten nach, v němž mnohý den tu skoná,
ta smutná čerň a běl –
toť země má. – Proč víc než ona
já pro sebe bych chtěl? – –