Pousteven v širých lesích již není.
Ale kout ticha a snění,
smutek osamění,
zvolil jsem přece míti kol sebe:
dole šum stínů a nad sebou nebe
a za sebou, jako skály stráň,
Boží dlaň,
tak sklenutou a vyhloubenou, –
Ale těch hlasů, jež kolem se ženou,
skálo, má ty skálo,
toliks nachytala, že až v pláč se dala
duše tím, co z venku do ní zaléhalo.