Tak jenom hezky tiše – od výčepu dále!
Jsou okenice staré pevně zavřené!
Ať kvasí si tam v dusném, zachmuřeném sále,
až mrzutý je šenkýř zrána vyžene.
Tak jenom tiše dál! A ozvěnou mých kroků
mlčení ulic volný tok svůj článkuje...
A dál noc přede táhlou, tišivou tu sloku –
vše zakleto jak na dně moří v spánku je.
Ty ruce klesly všecky – mozolné i jemné,
jež bolestí neb pýchou svojí tuhnuly,
a oči usnuly, ty sivé, šedé, temné,
i pohrdavé modré oči usnuly.
Tak napadlo to na nás, blažené a smírné,
nic nebouří se, nelká, nic se nechvěje;
jak by z té výše nebes nedozírné
na celý svět se snesly míru závěje.
Ó obraze, jež černým hedvábím jsi vyšit
a starým stříbrem bledým v šerý aksamit,
křiklavé tóny dovedl jsi ztišit
a tisíc odstínů té jedné, měkké barvy slít.
Tak jenom tiše, tiše, – dokud kouzlo jímá
to království mé krásné – pánem jsem těch niv,
než přijde zase den a vzbudí vše, co dřímá,
pak z krále bude otrok – jako býval dřív.