A tak roste v kráse své pod kladivem časů,
město, jež se Církví zve, žnečkou lidských klasů.
Nevěsta to Pána jest, pomocnice spasná,
nová Eva mystická, černá sic, však krásná.
Kopím z boku vzbuzená v těžkém smrti snění,
plodná máť, ač panenská, příštích pokolení;
z rány srdce vytrysklá, láskou zatopená,
jediná choť Kristova, touhy jeho žena.
A ten svaté lásky žeh tvou též touhu světí,
když se srdce otvírá, srdci v náruč letí,
když si družku života v blahou najdeš chvíli,
byste hnízdo útulné sobě postavili.
Tajemstvím tu sedmým plá v cestu milost bílá,
žehná čistých srdcí dvé, jež se zaslíbila
v stejný úder zladěná, silná v každé době,
obec Boží budovat Kristovi a sobě.
Neváhej se oddat tam, srdce hlas kde tázán,
v nebi svatý svazek ten anděly jest vázán,
ale duší Miláčka pomni, milý, prve:
blaho to jej poslední stálo kapku krve.
Končím zpěv svůj, poutníku, svatou píseň písní,
o lásce, jež mohla dát víc, než člověk vysní –
chudý zpěv jak sosen šum, ale slza mnohá
pryskyřice tryskla v něm ku cti mého Boha;
rostla, zrála, v šumu tom kůru porosila,
když o proudu sedmerém Boží lásky snila.
Tobě přeji na rozchod, aby proud ten žhavý
šťastně tebe přeplavil do splynutí slávy.
Tam až staneš před trůnem v rouše zářně čistém,
také za mne, ovečko, vypěstěná Kristem,
blaženě tam zavolej s jeho svatých ramen:
Sláva Otci, Synu též, sláva Duchu. Amen.