Co měl ještě činit Pán, byste mohli státi?
Přece viděl vrtkavé žalně upadati –
ó vy Bohem volaní – slabost vaše jméno!
kolik lásky bylo by na vás promarněno!
Ale novým tajemstvím z úpadku vás zdvihá,
jehož láska větší jest nežli hříchů tíha:
v zpovědnice tavírně, domku mlčenlivém,
pálí snopky koukole slitování divem.
Z pohaslých pak popelů šarlatnými vzněty
v nový duše rozkvetlá hrozen křížokvětý,
čistou slzou zrosena, novou láskou vzlyká,
jak ji křížem žehnala ruka zpovědníka.
Ó ten nový svatý roub, vklíněný v strom planý,
z bolestného štěpu byl tehdy uřezaný,
kdy hlas Synův pronikal do Otcových síní:
Odpusť jim – ó odpusť jim – nevědí, co činí.
Toť ta jabloň života, jedna v bludném šeru:
obraz proťatých to cest, skřížených dvou směrů:
abys ty moh odtud být znovu oroubován,
napřed On v ten hrozný kmen bolestně byl vkován.