V Otce, Syna, Ducha jméno! Poledne již hlaholí s šedé kostelíka báně. „Poselství nes anděl Páně – –“
Pomodleno, pojezeno, matka zase prvá vstává, uhlí z peci vyhrabává, chvoštětem pec vymetává,
lopatu si podat dává a pak bílý bochník na ni vyklopený, posazený, podmoučený, políčený
v žhavý jícen peci sází, znakem kříže doprovází. – Děti jdou zas do školy. Starý kněz tam laskavý
Boží svatá slova živá do srdeček mladých vlívá, vlídným hlasem vypráví: o Josefu, dobrém synu,
za cizí jak trpěl vinu, bratry do Egypta prodán, zotročen a postrkován, v žaláře i vržen bídu,
aby Božím dopuštěním veškerým tím utrpením stal se spásou svému lidu, chleba zjednal v hladu době
a nejvyšší slávy sobě. Tak už Pán Bůh chce to mít, aby v peci bolu zrálo, co má dokonalým být.
Nejinak se jistě dálo Božskému též Spasiteli: hořký kalich bolů všech Bůh mu do dna vypít velí,
aby jako vítěz skvělý vstáti mohl do dnů třech. Proto také Mistr milý za nejvyšší lásky znak
zvolil si ten chléb svůj bílý, těla svého za zázrak, chléb – ten svatý obraz žití, tolikrát jenž musí jíti
z klasu v těžkých zkoušek tlak, drcen, hněten, válen tak, a pak v žhavé peci zráti, nežli smí se v pokrm dáti. – –
Bystře hledí zraky hochů. Pochopí? Snad tuší trochu, život poví další pak. – – A než bys se nadál konce
zní již zase hlásek zvonce. Hurá! Domů! Chvat a ples. V chvíli sotva zrak je zhlédne – – U sivé tam chaty jedné
chléb nový voní na náves. – Chléb náš vezdejší dej nám dnes!
Cookies on Poetry Cove