Učírna šerá, staré škamny tmavé, jiskřící oči, hlavy plavé, učitel mladý, slova živá v mladistvé duše nadšeně vlívá. –
Přírody svaté zákon tu staví, jež nalívá klas zelenavý, výsledky práce, svornou sílu, poznání, kázeň, jež ulehčí dílu.
Sotva že po žni, znova je třeba starat se záhy o příští chleba, a nežli sněhem pole se zbělá, v jeseni ještě zarosit čela,
by navrátil nám příští rok, co dali jsme mu na úrok. – A nejen leta, kolena celá dědictví drahé též že obdržela,
co kdysi jiní před zimy své klidem zasili národu, vzdělali lidem. – A že tu drahou, zděděnou líchu v pořádku třeba dál odevzdat v tichu,
vzdělanou dobře, silnou a krásnou... A zraky hoří a srdečka žasnou – a nežli kdo by nadál se konce, ze školy zase volá hlas zvonce.
Ó, jak tu náves oživne celá! Honem! Co maminka doma as dělá? – A matka zas kol chleba se točí, pozdravit děti smějí jen oči.
Do díže sahá, na stole válí. V peci se drva mohutná pálí, jiskří a září z česna a praská. Za to děd svoje miláčky laská:
„Popatřte, děti, pojďte jen blíž – bylo jen půl – teď plna je díž! Co naše ruce s pomocí Boží pracně v ní snesly, kvasem se množí,
roste a šlechtí. Co bylo plané, chutným a záživným časem se stane, tajemnou mocí Boha předobrého. Víte, že kvasem je království Jeho.
By jím z vás každý byl prokvasen celý, rády by ještě oči mé zřely. A pak to jedno viděl bych rád: by v tvary oblé na tvrdém stole
nemusel nikdo v života škole než matky dlaň vás formovat! – Teď pojďme jíst, však máme hlad, a tatínek již vjíždí z vrat.“ –
Cookies on Poetry Cove