Učírna šerá, staré škamny tmavé, jiskřící oči, hlavy plavé, učitel mladý slova živá v mladistvé duše nadšeně vlívá.
Přírody svaté zákon tu slaví, jenž nalívá klas zelenavý, výsledky práce, svornou sílu, osvětu, kázeň, jež ulehčí dílu;
sotva že po žni, znova že třeba záhy se starat o příští chleba, a nežli sněhem pole se zbělá, v jeseni ještě zarosit čela,
by navrátil nám příští rok, co dali jsme mu na úrok. A nejen leta, kolena celá dědictví drahé též že obdržela,
co kdysi jiní před zimy klidem zasili národu, předali lidem – – A že tu drahou zděděnou líchu vzdělanou třeba dál odevzdat v tichu,
vdělanou dobře, silnou a krásnou... A zraky hoří a srdečka žasnou, a nežli kdo by nadál se konce, ze školy zase volá hlas zvonce.
Ho, jak tu náves oživne celá! Honem! Co maminka doma as dělá? A matka zas kol chleba se točí, pozdravit děti smí jenom oči.
Do díže sahá, na stole válí. V peci se drva mohutná pálí, jiskří a září z česna a praská. Kdy není; děd jen miláčky laská:
„Popatřte děti, pojďte blíž – bylo jen půl, teď plna je díž! Co naše ruce s pomocí Boží pracně v ni snesly, kvasem se množí,
roste a šlechtí. Co bylo plané, chutným a záživným časem se stane tajemnou mocí Boha předobrého. Víte, že kvasem je království Jeho.
By každý z vás byl prokvasen celý, rády by ještě oči mé zřely. A pak to jedno viděl bych rád: by v tvary oblé na tvrdém stole
nemusel nikdo v života škole než matky dlaň vás formovat. – Teď pojďme jíst, však máme hlad, a tatínek již vjíždí z vrat.“
Cookies on Poetry Cove