Kikeryký! Vstávat k dílu!
Pán Bůh dal zas novou sílu,
sen buď žitím vystřídán!
Tatínek již krmí straku,
matka šuká u sporáku,
šelma, kdo si spí jak pán.
Za okamžik u kouřící
snídaně již zvoní lžicí –
a pak hajdy po práci!
táta v pole – na budoucí
zasít skyvu pot svůj vroucí –
s brašnou stojí školáci.
Patří: v jizbě káď, hle, sivá
od noci své kouzlo skrývá,
teď však též chce jísti již:
vědrem vody napojena
po nové vždy krmi sténá
velikými ústy díž.
Lopatka v ní po lopatce
vonné mouky mizí hladce,
tolikeré práce plod.
Napřed hravě, potom tíže
za kopistí kolem díže
matka běhá o překot.
„Tak se na chléb zadělává.
V žití také tak se stává!
Napřed Boží vláhy dbej,
zadarmo jíž nebe dalo.
Ale pak, co zemi vzalo
úsilí tvé, přimíchej!
Dík, kdy plno po žni hojné!
Věz však též, co díž tvá pojme,
by se náhlým kvasem snad
marně, žalně nezplýtvalo,
starosti co tolik stálo.
Nezapomeň soli dát!
Dobře vše pak mísit třeba,
aby k duhu šel kus chleba.
Dokola jde žití rej!
V mládí připadá vše hravě;
ale i když namáhavě
přijde hníst, jen vytrvej!
A když splnil jsi svůj úkol,
nevynášej hned vše vůkol –
požehnej a přiklop zas!
Až by, teplem lásky zraje,
nakynul až po okraje
vyzrálý tvé duše kvas! –
Do školy, děti, již je chvat,
též na chléb svůj si zadělat!“