Kikeryký! Vstávat k dílu!
Pán Bůh dal zas novou sílu,
sen buď žitím vystřídán!
Tatínek již krmí straku,
matka šuká u sporáku,
šelma, kdo spí jako pán!
Za okamžik u kouřící
snídaně již zvoní lžicí
a pak hajdy! po práci:
táta v pole – na budoucí
skývu zaset pot svůj vroucí –
s brašnou stojí školáci.
Patří: V jizbě káď, hle, sivá
od noci své kouzlo skrývá,
teď však též chce jísti již:
Vědrem vody napojena
po nové vždy krmi sténá
velikými ústy díž.
Lopatka v ní po lopatce
vonné mouky mizí hladce,
tolikeré práce plod.
Napřed hravě, potom tíže
za kopistí kolem díže
matka běhá o překot.
„Tak se chléb ten zadělává.
V žití také tak se stává:
Napřed Boží vláhy dbej,
zadarmo již nebe dalo.
Ale pak, co zemi vzalo
úsilí tvé, přimíchej!
Dík, kdy plno po žni hojné!
Věz však též, co díž tvá pojme,
by se náhlým kvasem snad
marně, žalně nezplýtvalo,
starostí co tolik stálo.
Nezapomeň soli dát!
Dobře vše pak mísit třeba,
aby k duhu šel kus chleba.
Dokola jde žití rej.
V mládí připadá vše hravě;
ale i když namahavě
přijde hníst – jen vytrvej.
Když pak splnil svůj jsi úkol,
nevynášej vše hned vůkol –
požehnej a přiklop zas!
Čekej, až by výše vzešlo
Boží, lidské lásky teplo
vyzrálý tvé dížky kvas!
Do školy, děti, je již chvat,
též na chléb svůj si zadělat!“