„Budiž tu s vámi Pán Bůh sám
po tuto noc, mé děti!
Záštitným křídlem k postýlce vám
andělé strážní ať sletí!
Tatínku, pojď a pomoz již,
schystám si na ráno věci:
přesiji mouku a svlažím díž,
chci zítra chlebíček péci.“
„Provoď vás Pán Bůh, jděte jen!
Toť také tajemství zdaru,
vzpomenout moudře na příští den,
pomáhat pěkně si v páru.
Já zatím povím pohádky kus.
Zdali pak děti ji znáte?
O tom, jak letěla od lesa hus?
Neb raděj o rži zlaté?
Teda: Stál jednou košatý dub,
hleděl na zelenou louku – –“
(Lupity, lupity, šupy, šup,
maminka přesívá mouku.)
„Sedl si sedlák pod ten dub,
hle, tu se mlynář blíží – –“
(Lupity, lupity, šupy, šup,
děťátkům oči se klíží.)
Lupity, šupity – pořád míň,
jako v tom zakletém mlýně,
a nežli sešla matka v síň,
děti jsou ve spánku klíně.
Ale kol hlav jim, omamný květ,
ze tmavých jizbice koutů
roste dál známý neznámý svět:
Koně i děda jsou tu,
tatínek také i Ořech pes,
ale i dědovy zkazky,
zakletý mlýn, v něm šotků ples,
králi a zlatovlásky...
Všecko, co zdálo se zapadlým být,
vzpomínky mrtvé a bledé,
žití i snění prášek se chyt
v duši a dál svou tkáň přede.
Jako z té díže svlažených duh
suchý kvas k žití zas vstává...
„Dobrou noc vespolek!“ – A Boží duch
bdění i snu život dává.