Smutná jest duše. Vyplakat se skrytě,
vzchopit se, zlíbat jak z Magdaly paní
nohy Tvé, utřít je vlasů svých tkaní,
pomazat nardu vůněmi Tě,
a čekat pak, jak důvěřivé dítě,
až shlédneš okem milostivým na ni,
na hlavě cítit dotek Tvých dlaní –
a v neznámo své odejít zas hbitě.
Ó, že dnes nelze vykonati toho!
Však věčnou, Pane, přípověď jsi dal,
těm odpustit, již sami odpouštěli.
Ó Pane, my mnohý jsme přežili žal,
nás žlučí a octem dlouho napájeli –
ó odpusť, Pane, též – my odpustili mnoho.