Ó Pane, Tys mne zdvihnul tolikrát,
ó pomoz znova zbloudilému synu!
Jest cesta zlá. A každým krokem hynu,
a bludiček zřím dosud tolik v cestu plát.
„Nuž tedy pojď! Já zacloním ti rád
ve vlastních rukou konejšivém stínu
ty oči hříšné, až zas budou hlínu
chtít líbat rozkvetlou a sladký jed z ní ssát.“
Ó Pane, Pane, marna ruky Tvé jest stěna!
když širokou tak ranou zeje otevřena.
„Buď kliden, synu můj! Tou dívati se smíš!
Mé krve krůpěj na nejdražších čelech,
ve vlasech trn a ránu na všech tělech,
to zasvěcení stigma zářné nevidíš?“