Zahrad dvé. Ta prvá víří
zátopou poupat, motýlů roji;
pán tvorů lian pod závoji
družku si vede, kolem vše hýří.
Kolébka zlatá. V zeleném chvojí
darmo však nesyčí pekelní štíři.
Propadne vše – vše v záhubu míří,
že řekl člověk: Chci vůli mít svoji!
Zahrada druhá. Zasmušilá
v ni bolest křídla zavěsila,
kolen i tváře tam krvavý znak.
Get šemen. Olej na lidstva rány,
útlakem smrti vylisovaný:
Jak Ty chceš, Otče, nechť stane se tak.