V Trinitá dei Monti jsem viděl ten obrázek milý; Maria Panna s kuželem... Postál jsem před ním chvíli.
Ty předeš, ano! Příze tvá do věků slávou hoří. Ty tkáš a bělíš, Nausiko, na březích pevnin a moří,
a jehla tvá květ vzpomínek a snů a tužeb kreslí, Královno v chatě dělníka, Šičko u kolébky jeslí!
Ó ano, Matko chudobná, dělnice světu skrytá, kužel i jehlu i tkací stav znala tvá ruka hbitá
a žádná jiná netkala ten ornát nejvyšší krásy, v němž Kristus Pán chtěl kráčet sám k oltáři naší spásy...
Nuž ano, Matko, dále přeď, my se již nedivíme. Až napředeš... my pokleknem u nohou tvých a díme:
Přijmi náš hold, ó vznešená Kristova Matko, Paní! Zatoužili jsme jednou zas po Jeho kralování,
a milostivým očím Tvým se šik náš představuje. V tu chvíli prosbu pokornou si přednést dovoluje:
Chceme svůj prapor... Ke které dámě jen o něj jíti? Nemohla bys Ty z práce své nám na něj uštědřiti?
Ó, míti prapor z rukou Tvých, symbolů svatých plný! – – – Kříž Tvého Syna svítil by nad jeho vlající vlny,
a z našich sester mnohá by snad vyvolena byla, by na něj rukou chvějící svou pentli přivěsila:
Cecilie a Anežka nachovou stuhu s šíje, a běloskvoucí fábory Klára i Terezie,
a Františka i Alžběta zelené stuhy by daly, i blankytnou by s hlavičky sňal mnohý andílek malý –
ó jistě, Paní, všecko to podle tvé školy tkáno, však různým stehem v různý sloh předivně vyšíváno,
věků a osudů bohatý květ, spletité arabesky... (jak těšil by nás na jedné Anežčin motiv český...)
A kytky by se dočkal též, jak prapor o svátcích mívá, však máme jednu Sestřičku, jíž růží nechybívá...
Ó, míti prapor z rukou tvých... Rač nám jej, Královno, dáti! Pod praporem tím radostno bude i umírati!
Cookies on Poetry Cove