Dvě hvězdy na blízku si sedly, tam, kde se tulí kuřátka; za ruce dvě se duše vedly. „Jak je ta tvoje pohádka?“
„Já? Já viděl květy na lučinách svých, slzami zářily v křepelčí smích – jich bílé plátky padaly v proud kalný a se válící a vírem po něm běhaly, jak v hravé tance směsici.
Kdo plakat chce? Kdo chce se smát? Jsme jak ten květ tam pod námi. Ó tíže hmoty! Zákon – pád – vždyť vyrostly nad vlnami.
Pomalu žloutly v chumlu vln, (kdys přec byl každý pelu pln!) – Já viděl květy hynoucí a nechtě – přec jsem toužil k nim –
já viděl vlny plynoucí – však nechtěly mne do hlubin!“ A druhý teď dumal, jak šťasten jest ten, kdo od zrádných strží jest vypovězen,
že třebas i s trním kol srdce, přec stojí – a dlouho když dumal, pak začal tu svoji: „Ó nebylo mi vždycky tak! Ve blankytné říši pták,
plný krásy, plný štěstí, v zlaté dálky chtěl se vznésti – mne zničil démon můj, já myslel že již mroucí, ale náhle ožil, nikdy nehynoucí –
ó buď klet! Já sestřičku měl. Nevím zkad. Kanárka. Fialku. Nesmírně rád! A jméno její? Nu snad nebe samo.
Nyní cherubínům bude snad již známo. Ji vzal mi démon můj – ó budiž klet! Já tatíčka měl, hříbeček jak sivý, krvavé ruce své sepial žalostivý –
jej srazil démon můj – ta černá duše půl, jej srazil v důl – buď klet! Já matičku měl, dolorosu bílou, paprsek, jehož jsem stín.
I na ni se sápal!! A poslední silou s ním v boj se teď vrhl nehodný syn. Zhyň! který stojíš mezi námi, třebas i já zhynu, já, její syn!
Ty, matko, žij! A olivami věnčenou hlavu složím ti v klín. Anebo padnu, bratře, v tom klání? Však bude to krásné umírání?“
V bratrské objetí k sobě se sklání krvavé, únavné odříkání s očistou prožitých vin.
Cookies on Poetry Cove