Víš ještě, drahá, kterak jsme spolu
bloudili světem, blouznili v skrytě,
kterak jsi mnohdy, dychtivé dítě,
z teskných mých výšin prchla mi dolů,
honila štěstí, dávala za ně
konvalin vonných plničké dlaně –
a potom hořkou plakala touhou,
v netečný spánek touláním zbita,
novými až zas přeludy zpita,
na novou cestu dala se dlouhou?
Vrácena sedíš teď moudrá a tichá,
v svůj bílý hledíš přístěnek –
uvadla před okny konvalin lícha,
jiná však kytka na srdci ti voní –
(daleko’s, milá, se sháněla po ní) –
kytička bílých mučenek.