V zeleném moři, do nezměrné hloubky,
mnoho tam lastur hlaďoučkých hrá si –
mísečky ploské – a jiné jak zoubky,
tvrdé a zavité, s tygřími pásy.
Korálů trsy, sasanek kvítí,
modré i černé – ach a ty rudé!
Kvíteček vychlíplý, dráždí v něm žití,
kámen však na srdci, v žilách a všude.
Medusy něžné v měnivém roji,
hebké a růžové s chapadel třásní –
kde vzal sliz přilnavý žahavost svoji,
žravosti tolik ti tvorové krásní?
Srdce tak snadno zapíše se ti,
moře, ó moře – i v tobě však zrada!
Rychle loď skořápka po tobě letí,
rychleji ještě v jícen tvůj padá.
Moře, ó moře, zelené tůně,
zahrady bájné vám snesly se na dno –
není v nich zpěvu a není v nich vůně,
spí se to ve vás smutně a chladno.